B-GALERIE - MALÁ GALERIE MORAVSKÉHO GRAVETTIENU

Barevný portrét Karla Mašky, výzkumníka předmostského naleziště z konce 19. století. Karel Maška se svými pomocníky odkryl velkou část pozůstatků pavlovienského sídliště u Přerova. Nalezl i unikátní společný hrob asi dvaceti lidí, z nichž asi pět jedinců je velmi dobře dochováno. Takový objev jej proslavil v celém vědeckém světě. Dostával nabídky se zahraničních muzeí, která chtěla za velké peníze nálezy odkoupit. Lokalitu mu nečestným způsobem sebral ctižádostivý právník Martin Kříž, a pokračoval zde ve vykopávkách. Zajímavé je, že když Kříž objevil rytinu ženy na klu nebo plaketku mamutka, nemohl poznat co je zde znázorněno. Nález ženské rytiny dokonce popsal a publikoval obrácený hlavou dolů. Pro Karla Mašku nebyl problém se v nálezech zorientovat a správně popsat a vše řádně publikovat. Maška tak mohl vlastně ve výzkumu svých předmostských pavlovienců nepřímo pokračovat dál.

A jak dopadl prodej Maškových nálezů? Karel Maška chtěl, aby ostatky pavlovienců zůstaly doma, v zemi, kde byly nalezeny. Proto odmítal i štědré nabídky ze zahraničí. S Moravským zemským muzeem byla však překvapivě velmi obtížná domluva a muzeum koupilo tyto nálezy až po dlouhých letech a za velmi symbolickou částku. Ale z takového ,,výhodného“ obchodu se muzeum neradovalo dlouho. Dnes byste z velikého souboru předměstských koster našli jen jednu malou krabičku ,,od bot“ a na jejím dně pár šedých zkoksovatěných kostiček. Na konci druhé světové války byl totiž celý soubor koster uložen v Mikulovském zámku, kde byl i německý archív. Ten nacisté v posledních dnech války zapálili a při požáru podlehl i archeologický materiál.

Zajímavé a symbolické je, že téměř nedotčená zůstala počítací hůlka z vlčí kosti. Záznam v desítkové soustavě jakoby se vysmíval všem těm, kteří počítají a snaží se někde někoho podvést, natáhnout a podrazit. Nakonec jsou zesměšněni, nebo jim zůstanou prázdné ruce a stigma hanby je bude nesmazatelně provázet.

Naopak Karel Maška se stal hrdinou a symbolem skromného, pilného a nadšeného vědce. Vedoucí Anthroposu Martin Oliva se zájmem a obdivem studoval jeho životopis. Jeho portrét visí v pracovně vedoucího archeologického výzkumu v Dolních Věstonicích Jiřího Svobody. Portrét Karla Mašky nemůže tedy v žádném případě chybět ani v naší expozici.

Stará ilustrace představující interpretace B.Klímy. Vidíme náramky, prstýnky, náhrdelníky, zděř ve vlasech. Je to jeden z prvních obrazů pro výstavu ,,pootevření dveří“ z roku 1999, ještě nekriticky se zde umísťují artefakty tak, jak je interpretuje archeolog. Postupem času se místo ilustračního přístupu otevřel vědecký přístup a následovala revize samotného archeologického materiálu. Například se monitoroval celkový stav sošek a hrobů a zjistilo se, že skutečně náramky se objevovaly jak v hrobech, tak i na soškách gravettienu. Takže náramky jsou zde v pořádku. Naopak to, co archeolog popsal jako náhrdelníky se v severském gravettienu nikdy neobjeví, a bylo ,,provrtané zuby“ nejspíše součástí pokrývky hlavy či zdobení oděvu, nebo nějakého jiného předmětu. Takže tento obraz se už po jediném roce dostal do archívu nepoužitelného spotřebního zboží s nálepkou pohádka.

Kdykoliv tedy někde uvidíte na obrázcích náhrdelníky u gravettienců na sever od Alp, tak vězte, že si z Vás někdo pěkně střílí.

Dávné mamutí stádo, stejně jako sloní stádo na pláních Afriky v současnost se loučí se svým mrtvým druhem. Jestliže jsou tyto ostatky pro takové obry posvátné, měli by je tedy i uctívat i drobní lidé. Obraz nálezů ostatků mamuta v přírodě ilustruje. Jednak zpodobňuje malé zamyšlení nad souvislostí se sloními rituály nad mrtvými a zvláštním zacházením pavlovienců s ostatky mamutů, ale také i realitu nálezu coby prosté suroviny. A to jak velkých kostí, užitných jako stavební materiál, tak vzácných klů. Je však možné, že bylo nutné takové ostatky z loveckých prostorů uklidit, aby nezneklidňovaly další lovené mamuty. Realitou je, že z celého gravettienu to bylo především na Moravě, kde byly nalezeny na sídlištích dokonce i celé vrstvy mamutích ostatků.

Madona lactans-kojící madona. Tímto obrazem, kterým jsem se vrátil k tradičnímu námětu z dějin umění. Starý obraz, který doslovně převzal předtavu B.Klímy, že předmět jež má žena ve vlasech byla čelenka. Přes sebe má mladá maminka přehozenou jenom kožešinu, na které nejsou žádné pavlovienské vzory, aby nenarušily jemnost a křehkost něžnosti, která je středobodem díla. I Eskymáci chodí v iglů nazí a zde v obydlí si to mohli lidé také dovolit. Proto ten mladý muž šijící si halenu. Malby z této doby jsou technicky a kompozičně nápadité a bohaté, plné nadšení z nového projektu. A snahy nalézt uznání u archeologů. Dnes se z pohledu paleoetnologie jeví interpretace předmětu coby čelenky velmi sporná. Neexistuje žádný takový materiál v hrobech a sošky s něčím podobným na čele nebo obličeji jsou až z Itálie a Francie. Zajímavé, že podobné předměty známe vlastně až pozdější maltskobureťské kultury ze Sibiře.

Kopáčská souprava odkrytá B. Klímem v akci. Pavlovienci ji zde předvádějí, aby se prokopali až na tvrdý permafrost (věčně zmrzlá půda). Hlouběji se už prostě kopat nedá. Tady končí novomytologické pasti na mamuta, a vysvětluje se mělkost někdejších hrobů, či mělkost základů obydlí. Dnes by bylo možné obrazu vyčíst předváděné dlouhé neupravené vlasy.

Uvidíte-li tedy někdy hlubokou past na mamuta, tak vězte, že si z Vás někdo opět pěkně střílí a vytahuje na Vás staré pohádky.

Velký tabulový obraz krajiny s mamuty a pavlovienskými muži na lovecké výpravě. Pavlovienci byli především lovci drobné zvěře a to krásně znázorňuje tento obraz. Jen sednout do lodí a plavat na ta správná místa, tam vysednout a posbírat, co se nachytalo do pastí. Sněžní zajíci a polární lišky. To je typická kořist hodná denního údělu severských lovců. Mamuti jako kulisa v pozadí klidně procházejí kolem. Není jejich lovecká sezona. Typická severská krajina na pomezí lesostepy a tundry dotváří celkové aranžmá obrazu. Nástupem rekonstrukční paleoetnologie se romantický svět dobronzova opálených nahých těl ,,lovců mamutů“ žijící v listnaté krajině rychle poroučel do říše pohádek. Proto bylo nutné najít jinou romantickou a krásnou emotivní vazbu ke krajině pavlovienců. To na daném díle pochopil Ing Petr Škrdla a obraz se tak dostal na titulní stránku jeho publikace The Upper Paleolithic on the Middle Course of the Morava River, vydané Akademií věd v Brně 2005.

Jedna z prvních novodobých rekonstrukcí pavlovienců patřící do kategorie volné výtvarné kvalifikované představy. Je to vlastně vzdor zaběhaným představám, že to, co má vážený archeolog v ruce, je výtvorem vážených dospělých. Malíř Libor Balák natáčel postavy do tříčtvrtečních pozic ve svých čtyřech letech a stínoval v pěti a určitě není a nebyl sám. Tak proč by velmi zdařilé práce nemohly být výtvory dětí? Venku zuří celé dny sněhové vánice, z šití už bolí prsty, z korálkování už bolí oči a pohádky už nudí…tak je čas pustit se do tvořivé zábavy …oživování keramické hlíny…budou zvířátka.

Takovému postupu říkal Alber Einstein myšlenkový experiment.

Tkaní. Malý přenosný stav v obydlí a ještě hrubě nepřesvědčivě namalované oblečení dam prozrazuje, že se jedná o jeden z prvních rekonstrukcí pavlovienců. Tehdy ještě neexistovala moderní paleoetnologie, proto archeologický objev nezřetelných otisků částeček textilu byl naprosto neočekávaný. Naopak dnes v rekonstrukční paleoetnologii víme (vycházíme-li ze sociobiologie a z koncepce genetické předprogramovanosti člověka), že tkaní k typickému lidskému projevu patří. V reále jej však od archeologie paleolitu nemůžeme očekávat, protože textil se těžko sám o sobě stane materiálem, který obstojí desetitisíce let. Obraz nám tedy upomíná omezenost archeologie, jako výpovědního zdroje a také obraz symbolizuje začátek velké Války sukna (dlouhodobý spor o materiály mající dokladovat otisky textilu).

Hororový výjev…krásná pavlovienka si spí svůj noční sen…,,ale prostě když musíš, tak musíš!“ A tak přes sebe hodí kožešinovou deku a běží ven na dámy. Ale venku ji čeká rozkládající se tělo nemrtvého (oživlé mrtvoly), kdysi pohřbeného člena jejího kmene…. natahuje po ní ruce, blíží se, přibližuje se…dívka hrůzou přibitá k zemi se nemůže ani hnou z místa…

A proto milé děti, pavlovienci své mrtvé raději pořádně řemínky stahovali, aby jim pak někde v noci neběhali po tábořišti a někdo se kvůli nim snad ,,nepočůral strachy“. Svého času se objevila zpráva, že pohřbená žena z Dolních Věstonic měla nějakou kůstku mimo anatomický pořádek a že to snad bylo právě kvůli násilnému posmrtnému stahování řemínky. Takže Náš obrázek je ilustrace takové interpretace. Je však také snadno možné, že ona neposlušná kůstka se oddělila daleko později a možná až při archeologických pracích. Takže tato pohádka se dostala spíš někam mezi další jiné pohádky, i když by se nám byla bývala líbila.

Mezi pohádky se dostaly i tyto magdalenské hroty. V Engenském muzeu německý archeolog a paleolitik Gert Albrecht nabádal Libora Baláka, aby si je takto ztvárněné předměty nekreslil a nefotil, že jsou špatné a zastaralé. A taková představa tak hrubě segmentovaných hrotů skutečně v určitém období v západní Evropě existovala. A i našemu výtvarníkovi a paleoetnologovi připadala taková představa svého času jako solidní. Ale jen, co se mu do rukou na chvíli dostal skutečný magdalenský hrot a viděl úžasnou jemnost dávné práce a našel v materiálech pozdně paleolitických artefaktů z Ruska nádherné jemné a krásné hroty, zděsil se, co vytvořil. Proto se dal do opravné práce a vznikla rekonstrukce skutečného a konkrétního krásného madlénského hrotu z jeskyně Drátenická. Ten, co je v naší expozici v Magdaleninu. A tak tento obrázek je v současnosti poslán do říše pohádek a nočních můr. Zajímavé je, že strašil ještě v expozici výstavy Lovci mamutů v Národním muzeu v Praze ještě v roce 2007, neb si jej tam pořadatelé přáli.

Mužská soška z hrobu Brno II. Jeden z prvních zobrazení této sošky ji ukazuje coby oblečený etnografický artefakt. Jednalo se tehdy spíše o to otevřít dané téma a ilustrovat velmi podmnětné myšlenky archeologa Martina Olivy. Dnes po téměř deseti letech o skládané sošce víme podstatně víc, přesto zůstávají mnohé věci nevyřešeny. Nejednalo se určitě o loutku, ale o slepovanou nezvykle velkou sošku. Nejpravděpodobněji to byla sedící soška a zřejmě byla součástí dvojice sošek, které k sobě mohly mít nějaký konkrétní vztah. Toto téma se v současnosti revizně zpracovává.

Neandrtálci v jeskyni Kůlna v Moravském krasu. Do Bgalerie se tato stará rekonstrukce dostává tak trochu jako kuriozita. Jedná se o stařičký obrazový materiál z roku 1996 tedy ještě z doby před vznikem moderní rekonstrukční paleoetnologie. Otevření tématu moravských neandrtálců je samo o sobě fascinující, už jednak proto, že právě objevení jejich ostatků je spojeno s Karlem Maškou. Dnes musíme konstatovat, že antropologický materiál neandrtálců z Moravy je chudý a velmi zlomkovitý (drobné úlomky čelisti) a navíc se na něm objevují moderní znaky. To by mohlo znamenat, že podobně vypadala i celá kostra, nemuselo se totiž vůbec jednat o typického klasického západoevropského neandrtálce. Mohl to být odlišný typ se znaky předků, nebo naopak se zde mohly uplatnit znaky moderních lidí. Materiál jeskyně Kůlna se řadí do kultury zvané micoquien (čti mikokien). To je poslední kultura středního paleolitu a předpokládané datování bylo těsně nad hranicí 40 tisíc let před námi. Tou dobou v Koštěnkách v Rusku by měl sídlit moderní člověk s jeho typickou kostěnou industrií.

Dnes bychom mohli provést rekonstrukci typu kvalifikovaného odhadu moravských neandrtálců. Na figurách zobrazovaných lidí by se mohly objevit i daleko robustnější znaky. Hypertrofická tvořivost u neandrtálců stejně jako vytrvalá trpělivost je dobře archeologicky dokladovaná provozováním ohnišť, které byly odkryty už K.Maškou. Proto můžeme očekávat i velmi výrazné úpravy vlasů a celkového zjevu. Stojící muž vypadá dost efektně, stejně jako sedící žena. To by mohlo být v pořádku, pokud by se jednalo o sběračsko-lovecké etnikum z typicky mírného pásma, kam jsou neandrtálci nejvíc řazeni. Podle archeologa Karla Valocha, klimatické podmínky z dané doby byly však daleko drsnější a můžeme zde očekávat permafrost a daleko chladnomilnější a spořejší vegetaci, než jak je na obrázku. Nejčetnější ostatky lovné zvěře jsou sobi a vlci, což znovu ukazuje na lovce severského typu. Četnost vlčích kostí je až podezřelá, protože neodpovídá skutečnému poměru zastoupení šelem oproti býložravcům, což pochopitelně klade otázku, jestli se zde spíš nejedná o ostatky zdomácnělých zvířat, stejně jako v pozdějším gravettienu. Oděv těchto lidí by měl být tedy daleko solidnější. Potíž v době vzniku díla spočívala ve skutečnosti, že nebylo jasné, jak by mohli tehdejší lidé šít oděvy bez kostěných šídel. V pozdější publikaci Persona gravettienu je popsáno šití jemným řemínkováním za pomocí malého kamenného úštěpu a speciální dřevené jehly a šití pomocí tisového šídla. Při experimentu dřevo tisu postupně vysychalo a šídlo se stávalo ostřejším a tvrdším. Nakonec práce s ním byla srovnatelná s kostěným šídlem. Na kostěné šídlo je tedy možné nahlížet spíše jako na kulturní variantu. Obraz evokuje některé teplejší období, ovšem zasazení do konkrétní jeskyně jej činí silně spekulativním. Dnes se můžeme na tento výjev dívat jako na úvodní rekonstrukci, která otevírá zajímavé téma. Je nutné ještě dodat, že na práci se radami podílel osteolog Luděk Seitel. A také je nutné dodat, že na levé straně originálu byl patrný okraj obydlí. Volné osídlení ohromné chodby jeskyně určitě nepřicházelo v úvahu. Už jen proto, že se jedná se o daleko chladnější oblast než například v jeskyni Lazaret ve Francii, kde bylo obydlí jasně identifikováno.

Určitou raritou je, že rekonstrukce vznikla na půdě Moravského zemského muzea v Brně, jako předběžný podklad pro plastickou rekonstrukci, která se měla umístit v Moravském krasu. Obraz ,,Neandrtálci v jeskyni Kůlna“ se tak dočkal realizace, ve skutečnosti měl vzniknout už během 70. let 20. století, kdy jej měl vytvořit Zdeněk Burian. Od kontaktu z roku 1968 do roku 1981 však stále nějak nebyl čas a náhlou smrtí Z.Buriana se na tento projekt skončil. Je zajímavé, že vedoucí Anthroposu Jan Jelínek po Burianovy nechtěl jiné výjevy, ke kterým by měl daleko serióznější podklady. Představa tolik záhadných neandrtálců na Moravě má určitě svoje kouzlo. Ale jak už to u vstupních rekonstrukcí bývá, většinou zastarají ještě během vlastní realizace a tady tomu nebylo jinak. Kdybychom se chtěli dnes pustit do takové práce, museli bychom roky zpracovávat daleko jednodušší a jasnější materiály o neandrtálcích. A šidit lidi nějakými narychlo spíchnutými kulišárnami rozhodně nechceme, takový laciný přístup by byl jen zneuctění památky těch dávných lidí i zneuctění práce generací odborníků, kteří se tématu neandrtálců seriózně a ze vší vážností věnovali a věnují.