Materiály pro maturitu z dějin výtvarného umění

Maturitní otázky - umění paleolitu Evropy, pravěké umění

Poznámka: u datace paleolitických kultur se v zásadě nepoužívá označení před naším letopočtem!

Poznámka: nejčastěji užívaná datace - absolutní datování je umělé, počítá se s ideální neměnnou aktivitou Slunce (jež se podílí na množství a stavu C14 v organické hmotě na Zemi). Aktivita Slunce se ale ve skutečnosti v průběhu času značně mění a tím kolísá i skutečná datace podle C14. Proto se nejčastěji používá právě umělé (absolutní) datování, které zůstává neměnné, to ale pochopitelně neodpovídí skutečnosti (například kultury mladého paleolitu jsou ve skutečnosti starší než udává absolutní datace. (Datace v této práci jsou také absolutní, skutečné stáří uváděných předmětů, lokalit a kultur je často vyšší)

V minulosti vzniklo o dávných kulturách mnoho nepravd, nepřesností, pověr nebo přímo výmyslů počínaje představou vizáže rozchloupaných v cárech kožešin zabalených polodebilních pološílenců, přes povinný život v jeskyních, přes pověry o neúčinosti někdejších zbraní až po gradualistické řazení umění  s nekritickou vírou v protoumění sbíraných přírodnin mající tvary lidí a zvířat. A samozřejmě takové informace se dostaly i do teoretické oblasti umění. Naproti tomu specialisté na dávné kultury udělali v posledních dvaceti letech ohromnou spoustu práce, a to i na našem území, kde pracovala velká řada odborníků z celého světa. V odborných publikacích jsou už roky k dispozici nové materiály a to i u nás, za všechny jmenujme Umění v zrcadle Věků a První Evropan od Jana Jelínka, Mistři kamenného dláta a Čas lovců od Jiřího Svobody.   

UPOZORNĚNÍ. Samozřejmě je nutné upozornit, že jsme nebyli na žádné etnografické cestě v pravěku a že máme především jen materiály, jaké nám přináši archeologie. To jsou dnes, vzhledem k času, který nás dělí od těch dávných kultur, jen velmi žalostné nepočetné zbytky, zúžené na extrémně dochovatelné materiály, které nějakým zázrakem nepřišly k úhoně. Proto nemáme takřka nic v rukou, co se týká umění období starého a středního paleolitu, přesto se držíme alespoň toho mála poznatků, které máme dnes k dispozici.

STARÝ PALEOLIT

STARŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU

Pěstní klín z hrubého materiálu a napravo je sférické jádro někdy vysvětlované jako sféroid tj vlastní nástroj, jindy jako odpad po vytěžení (odbytí užitkových úštěpků), Afrika.

Kolem milionu let se objevují opakovaně určité formy kamenných nástrojů (sféroidy /kulovité artefakty/, ,,pěstní" klíny /mnohé jsou tak velké, že se určitě do pěsti nevejdou/. Uplatňuje se geometrizace vytvářených předmětů, sledujeme různé osy souměrnosti. Tyto předměty tehdejší člověk vytváří velmi pravděpodobně na kulturní bázi, protože klíny sice sledujeme v Africe nebo ve Španělsku, nikoli však už v Asii. Povrch klínů byl hrubý, zřejmě se nejednalo přímo o prezentační předmět (ale také měl na stav povrchu značný vliv užitý materiál a materiál z něhož byl vyroben otloukač - tj. předmět, kterým se nástroj vyráběl). U nás na Moravě je nejvýznamnější lokalita - Stránská skála u Brna. 

MLADŠÍ OBDOBÍ STARÉHO PALEOLITU.

Rovoběžné vrypy na kosti slona, opakované rytí do tvaru obdélníku, pěstní klín, vrtáček, pilka, nožíky, drobná pilka a klínek. Předměty jsou mimo pěstního klínu uprostřed z lokality Bilzingsleben (Německo).

 Před 400 - 350 tisíci roky se v Evropě objevuje zase geometrizace například řady rovnoběžných rýh a obdélník (střední Německo), zároveň s tím sledujeme širokou řadu opakujících se forem kamenných nástrojů (klíny, klínky, vrtáčky, mikrolity, sekáče, nožovité čepele). Od roku 1905 známe i dřevěné nástroje a jejich řemeslnou úpravu. Jsou to balistické (vrhací) oštěpy a vrhací rotační tyče zahrocené na obou koncích. Z hlediska výtvarného zpracování musíme konstatovat, že u některých nástrojů je velmi dobře zpracovaný - řečeno dnešní terminologií design (,,dizajn"). A mimo již zmíněný typicky lidský geometrizovaný rukopis taktéž sledujeme u drobných, jako nehet malých nástrojů, skvělou jemnou motoriku jejich tvůrců. Jan Fridrich dokonce popisuje na jednom nalezišti v Německu červenou hlinku.  V Čechách jsou nejvýznamější lokalitou - Přezletice

STŘEDNÍ PALEOLIT 250 tisíc let - 40 tisíc let

Pěstní klín. Na jeho hraně je krásně vidět pravidelná střídající se vlnovka, vzniklá pravidelným střídáním odbíjených štěpin, dále hrotité drasadlo, dokonalý sféroid ze severní Afriky, pěstní klín s původní zkamenělinou ježovky v kůře kamene, zkamenělina schránky nummulita (obří jednobuněčný organismus) s příčnou přirozenou puklinou - na ni je uměle vyryta příčná rýha, která tak povyšije předmět na mandalu se symbolem kříže (lokalita Tata, Maďarsko) .

Ve středním paleolitu se objevují povrchově velmi dobře zpracované nástroje jako klíny, drásadla nebo sféroidy (už jako dokonalé kamenné nebo hliněné koule). Archeologové registrují doly - velké jámy na těžbu barevných hlinek, místa tepelného zpracovávání kamenné suroviny s následným rozemíláním na barevný prášek. Sledujeme sbírání kuriozit i jejich využití. Jako výtvarníci registrujeme především výrazný rozvoj designu. Významnou lokalitou s dílnou k výrobě barviva - Písečný vrch v Čechách.

POZNÁMKA K STARÉMU A STŘEDNÍMU PALEOLITU.  Kultury středního a starého paleolitu byly neseny třemi formami člověka, erektem, neandrtálcem a sapientem-moderním člověkem. Někdy různé formy člověka sdílí stejnou kulturu, například neandrtálci a moderní lidé. Bohužel většinou se nejednalo o typicky severské lovecké kultury, které zpracovávají hojně paroží, kosti a slonovinu  pro nedostatek vhodného dřeva (tedy suroviny, které se daleko snadněji uchovají). A tak tyto dávné kultury coby kultury lovců (i velkých zvířat jako koně, zubři, nosorožci a sloni)  a především sběračů - zpracovávají především rákos, listy, proutí, kůry, dřevo a kůži - tedy nedochovatelné materiály. Čímž nám po sobě pak tyto kultury nemohly zanechat žádné přímé umělecké doklady. V tomto období (před 50 až 60 tisíci roky) dobývají Austrálii sapienti (tj. moderní lidé) a to díky solidním znalostem mořeplavby. Doklady umění, které nám nabízí archeologie (kamenné venuše), jsou proto jen ojedinělé a mnoho jim nerozumíme, často není skutečně ani zřejmé zda daný artefakt byl skutečně tím, co v něm jeho současní objevitelé vidí. V Evropě zůstává zachovávaná severská megafauna a to i přes opakované klimatické krizové jevy. To má možná spojitost s tím, že severská zvířata nebyla nikdy lovena dlouhodobě velkými severskými kulturami, protože tehdy ještě tak výrazné severské kultury neexistovaly. A tak migrující severská zvířata měla na severu určitou úlevu od predačního tlaku člověka. A naopak v mírnějším klimatu tvoří většinu jídelníčku sbíraná potrava, proto predační tlak člověka není v těchto podmínkách tak zničující jako by byl na severu, kde je málo sbíratelné potravy a největší objem jídelničku spadá právě pod masitou stravu. Díky této strategii nezasídlování severu mohly tedy středopaleolitické a staropaleolitické kultury trvat velmi dlouho takříkajíc s neomezenou perspektivou (i desetitisíce let).

Přechodné kultury  existovaly před 40-35 tisíci lety. Éra velké řady kultur,  z nichž některé byly neseny neandrtálci, jiné sapienty. Nejvýznamnější neandrtálskou kulturou s doklady ozdob oděvu či těla nesla kultura chatelperronien (čti Šatlperonien), u nás například szeletien a bohunicien ( nazván po lokalitě Bohunice v Brně). (Mezi přechodné kultury je někdy počítán nejstarší aurignacien nesený sapienty). V epoše přechodných kultur se mísily, prolínaly, ovlivňovaly se a vznikaly a koexistovaly (existovaly vedle sebe, exisovaly zaráz) kultury jak neandrtálské, tak kultury do Evropy nedávno příchozího moderního člověka. Výsledkem vzájemného působení byl vznik velké řady nových paralelních kultur (především na Moravě) a zřejmě zánik stávajících pořádků a dosavadních mytologií. To vše zřejmně za mizení původního evropského obyvatelstva.

UMĚNÍ MLADÉHO PALEOLITU.  Umění bylo neseno především už jen jedním typem člověka -sapientem - moderním člověkem. Aby se umění extrémně dlouhodobě dochovalo, musí být provedeno v určitých odolných materiálech (kost, slonovina, keramika a kámen). Navíc musí takové předměty zůstat ve velmi příznivých půdních a geologických podmínkách. Kultury, které zpracovávaly takové příhodné materiály, patří do skupiny řady kultur a civilizací mladého paleolitu. Zpracovává se tvrdý dobře dochovatelný materiál a přestává se využívat domácí dobře dostupný materiál ke štípání kamene. Vyhledávají se více a více vzdálenější zdroje na určitých snad mytologicky důležitých lokalitách.  Někdy je mezi mladopaleolitické evropské kultury počítán i chatelperronien, dále sem určitě patří aurignacien, gravettien, magdalenien a solutren.

AURIGNACIEN. 

Lví člověk, figurky koníka, mamutka, zubra a orant - Vogelhert Německo, závěsné provrtané zuby jako ozdoba - Mladeč -Morava.

Nejstarší mladopaleolitickou panevropskou kulturou byl aurignacien (čti - óriňaseien) nejčastější datace spadají mezi 30 a 32 tisíc let. Archeologové našli vůbec první nepočetné figurky (řezby v tvrdé slonovině) lidí, zvířat, mytologických postav - koně, zubra, mamutka, lva-člověka, oranta (orant-kněz, šaman, modlící se člověk s rozpřaženýma rukama). Jedna průkazně ženská soška z Rakouska v ničem nepřipomíná pozdější gravettienské venuše, ale spíše upomíná svou uvolněnou polohou některé známé renesanční a barokní ženské akty. Z podzemních galerií vyniká jeskyně Chauvet (čti ,,Šovet") ve Francii. Je to jeskyně s nejstarším dokladem jeskyního umění vůbec a je plná úžasných kreseb někdejší zvířeny. Umění vypadá zcela dokonale, jako by bylo součástí člověka odnepaměti. Rozhodně v aurignaceinském umění nevidíme nikde žádné nesmělé počátky umění. Dokonce z oblasti hudby máme nově unikátní flétnu (Rakousko), která dokonce není vyrobená z kosti, ale je velmi pracně vyřezána ze slonoviny a je opatřena otvory pro změnu tónů.  Na Moravě je nejvýznamnější aurignacienskou lokalitou Mladeč.

____________________________________________________________________

GRAVETTIEN - ,,zlatý věk lidstva". 

Jedna z mnoha venuší (východní Evropa),všimni si účesu a ozdobných řemínků, soška mamutka (Předmostí-Morava), různé předměty (východní Evropa) a tisíce perliček - doklad zdobení oděvu (Sungir-Rusko), portrét tváře z jedné ze sošek (Dolní Věstonice /dále jen DV /-Morava).

Nejvýznamnější mladopaleolitickou loveckou civilizací severského typu byl gravettien (30-20 tisíc let) někdy v odborné literatuře nazýván ,,Golden Age- zlatý věk". Gravettien je první velkou severskou kulturou zaměřenou na lov veškerých zvířat (u nás od zajíců po mamuty). V někdejších severských podmínkách se jídelníček soustřeďuje hlavně na maso. Rostlinná potrava je hůře dostupná, ale je nutná a dokonce dokladovaná (našli se stopy po rozemílání rostlin na ploché kamenné destičce v DV). Pokud určité, i daleko méně významné a méně nápadné živočišné druhy se dostanou do nového, pro ně výhodného prostředí, dokáží toto nové prostředí velmi často rychle devastovat a jsou často příčinou vymírání některých dalších druhů rostlin či živočichů. Pak jistě ani velký a nápadný člověk nemůže být nějakou výjimkou. Člověk je nejen tvor velký, ale i stále aktivní a to na velkém území. Navíc vlastně žije společně s ohněm, pro který v krajině shání otop (palivo). Je velmi pravděpodobné, že stálý predační tlak spolu s klimatickými změnami a dalšími faktory vedly poprvé v dobách ledových k úplnému mizení části významné severské evropské megafauny. (S predačním tlakem člověka, coby výraznou ekologickou veličinou u nás poprvé vážně počítá i archeolog Jan Fridrich-Ecce Homo, Praha 2005). Následná severská civilizace se tedy už nebude moci opřít o lov mamutů, nosorožců atd..ale zůstanou jí především rychle se množící severská stádní zvířata, jako je sob či kůň, ale také o něco jižněji turovití. V oblasti umění archeologie dokládá přečetné nálezy dekorativního geometrického a geometrizujícího umění, stejně jako množství sošek tehdejších především prestižních zvířat a ženských, důstojně stojících postav (venuší), které jsou na rytinách komponovány (orientovány) zepředu. V oblasti umění (v hrobech a na soškách) sledujeme i odívání a zdobení severských oděvů - Sungir v Rusku, Malta a Bureť na Sibiři (mladší lokality patrně s dožívajícím vlivem gravettienu), severní Itálie (ta neměla severský charakter). Známe nejméně 130 venuší z nejrůznějších materiálů od kosti a parohoviny  přes slonovinu, měkký kámen až po pálenou hlínu - keramiku. Sošky nesou informace o četných typech účesů, tělních ozdob až po severský oděv. Byly také vytvářeny mužské sošky (asi 4 kusy). Přesné důvody, proč byly sošky vytvářeny, neznáme. U nás na Moravě jsou dokladovány: akumulační ohniště, mělké hliněné pece, broušení kamene, topení černým uhlím, otisky textilu, měkčená a narovnávaná slonovina, příčně zpracovávaná zubovina mamuta, asi třicet lidských koster spojených s pohřebním ritem, velké skrumáže mamutích ostatků, sídliště, nejrůznější předměty vyrobené z kamene, kostí a mamutoviny atd. (Kulturní tradice gravettienu pokračovala i další milénia především v Itálii, východní Evropě a její některé prvky jsou zcela jasně patrny i v pozdější kultuře až z centrální Sibiře (Malta a Bureť). U nás na Moravě vznikají trvalé zimní sídliště - Pavlov, Dolní Věstonice, Předmostí (Přerov), Petřkovice-Landek (Ostrava), Jarošov. Určitou část světoznámého moravského gravettienu nazýváme pavlovien (kultura lovců mamutů)(lovci mamutů a kult mamuta byl jen na několika místech Evropy). Z Pavlova a Dolních Věstonic známe otisky textilií a keramiku, z DV pak různé barevné hlinky. Naši pavlovienci byli schopni lovit jakékoli zvíře od zajíce, lišky a vlka až po mamuta. Nástroje se vyráběly ze silicitů a to jen z určitých vybraných a i velmi vzdálených lokalit (krakovský černý pazourek a atraktivní čevenohnědý radiolarit z Bílých Karpat.) 

MAGDALENIEN. 

Madlénské venuše v soškách a jako rytiny, zdobení hlavice vrhače kopí-zápasící kozorožci, kresba koně, rytiny dekorativně zdobených dam, hlavice vrhače ve tvaru mamutka, jehly a kahany

Typickou západoevropskou mladopaleolitickou loveckou civilizací severského typu byl magdalenien 17 -11 tisíc let. Život lidí z magdalenienu byl úzce provázán s rychle se množícími stádními zvířaty jako koňmi nebo soby. Je to logické, protože mamuti a některá další megafauna už zmizela nebo dožívá a postupně mizí. Magdalenci následují těsněji tahy jednotlivých stád, jejich život je se stády různým způsobem více nebo méně trvale propojen. Také se zpracovává významněji sobí parohovina, zdobí se špičky vrhačů kopí. Vrhače jsou výhodné právě k lovu stádních zvířat. Venuše z éry civilizace magdalenienu jsou výtvarně silně zjednodušené s charakteristickým důrazem na (vystrčený) zadeček, na rytinách jsou komponovány zboku. O účesech ozdobách či oděvech tyto venuše nenesou takřka žádné informace. Významné umělecké památky- řezby zvířat na vrhačích oštěpů, řezby a rytiny v kostech a slonovině. Objevují se i geometrické symboly. Mamut, ačkoli je často zobrazován coby atraktivní zvíře, byl v éře magdalenienu rychle mizejícím živočišným druhem.      Do střední Evropy expanduje magdalenien později, u nás je to kolem 13 tisíc let (Český kras, Moravský kras - Pekárna). O magdalenien se lidé v západní Evropě velmi zajímají, lokality ve Francii a v Německu jsou dobře značeny a navštěvovány turisty, objevují se velmi často kvalitní publikace. Vydávají se časopisy a veřejnost je dobře informována. Existují ,,fandové", kteří žijí po způsobu dávných lidí magdalenienské civilizace a vyrábějí repliky někdejších předmětů.

ZÁPADOEVROPSKÉ JESKYNNÍ UMĚNÍ  

Koně a nosorožec z nejstarší evropské jeskyně Chauvet v jižní Francii, dále magdalenské umění, uprostřed bizon z Altamiry ve Španělsku a dole vpravo je vyjádření celého stáda sobů.

se datuje od 32 tisíc let a trvalo až do doby kolem 11 tisíc let. Jednalo se o určitou kulturní charakteristiku západní Evropy zřejmě se odvíjející od určité konkrétní mytologie, která jinde v Evropě nebyla, a proto lidé jinde v Evropě necítili potřebu ,,lézt" do špatně přístupných podzemních prostora a tam tvořit. To by mělo logiku, protože pokud by v západní Evropě byla skutečně taková mytologie, pak by mohla být snadno přenášena z kultury na kulturu jako specifické umění (kresby, malby a rytiny). Jeskynní nástěnné umění registrujeme totiž od aurignacienu přes gravettien, solutrén (místní západoevropská kultura 17-14 000 let) až po magdalenien. Důležité je, že neexistovala spojitost s loveckou magií, zobrazovaná zvířata nebyla rozhodně ta nejlovenější, ale evidentně ta nejobdivovanější. Dokonce se zobrazoval mamut i v době, kdy v Evropě snad úplně zmizel.       V západní Evropě především ve Francii jsou tyto jeskyně s uměním těchto loveckých kultur předmětem aktivního turistického zájmu a jsou velmi hojně navštěvované. Teprve v posledních letech se podařilo francouzským prehistorikům zajistit nejméně dvě nově objevené jeskyně k dlouhodobému zkoumání a ty nebudou veřejnosti přístupné, aby se mohly v klidu a nerušeně zkoumat. Objevy, které zde francouzští vědci učinili jsou zcela unikátní. Nejznámější jeskyně jsou Altamira, Lascaux (čti - Laskó), Jeskyně tří bratří, a nověji objevená a nejstarší Chauvet (čti - Šovet).

OBECNÉ CHARAKTERISTIKY UMĚNÍ MLADÉHO PALEOLITU. Součástí moderního člověka je tvořivost a výtvarná tvořivost. Nejstarší moderní člověk Homo sapiens sapien je datován až téměř k 200 tisíci rokům, ale my se s ním v Evropě setkáváme vlastně teprve před několika málo desetitisíciletími (snad před 40 ale určitě před 35 000 roky). Proto nejstarší evropské doklady umění moderního člověka jsou nám tak srozumitelné a blízké, nejsme totiž u žádných prastarých prvopočátků a určitě nejsme u dokladů nejstaršího a prvního umění. Ať to tedy jsou perfektní a nápadité kresby z Chauvet, nebo soška lvího člověka z Německa, nebo ozdoby z jeskyně v Mladči na Moravě, všechny tyto doklady umění jsou řemeslně a výtvarně bravurně zvládnuté. Stejně jako výtvarný projev, byla přirozenou součástí člověka i touha tvořit v oblasti hudby doloženou nálezy fléten a píšťal. Ta nejstarší flétna pochází opět - jak jinak než z aurignacienu. Výtvarné umění plní úkoly seberealizační, individuální, sociální, estetické, mytologické, výukové, kompenzační, terapeutické, pomáhá rozvíjet osobnost člověka - pro psychiku člověka to je velice důležité, zvláště v severském prostředí, kdy je člověk nucen se mnohdy uchýlit na dlouhou dobu do malého domova a tam si najít nějakou smysluplnou a uklidňující činnost. Umění zrcadlilo sociální příslušnost k určité kultuře a dávalo jedinci pocit, že někam zcela konkrétně patří. Umění odráželo postavení jedince ve společnosti v době, kdy byly suroviny dostupné všem lidem dané komunity a jejich materiální úroveň se odvíjela jen od jejich individuální píle a snahy. To bez větší závislosti na ostatních lidech. Tak vznikalo prostředí, v němž kultury existovaly dlouhodobě s perspektivou tisíců let a to i často ve velmi tvrdých klimatických podmínkách. Umění v té které kultuře či civilizaci v období mladého paleolitu dokládá velmi charakteristické rysy, které se po dlouhou dobu daných tradic nemění. Proto hovoříme o pluralistické koncepci kultur v čase (rozhodně ne evolucionalistické). Výtvarný projev je provázán s danou kulturní zvyklostí, mytologií, tradičními řemesly a zaběhanými technologickými postupy a individuálním systémem samovýroby. Umění paleolitu vyprodukovalo množství výtvarných forem, stylů, přístupů, pohledů a svérázných vidění světa, které naše současná kultura sama znovuobjevovala vlastně teprve jen nedávno.

Poznámka: u datace holocenních kultur se používá označení před naším letopočtem

SROVNÁVACÍ MATERIÁL - OBECNÉ CHARAKTERISTIKY UMĚNÍ HOLOCÉNU.   (Holocén je období posledních deseti tisíc let). Srovnáním tohoto období s předcházejícím obdobím paleolitu snadněji pochopíme obě epochy. Mezolit (střední doba kamenná) je určitou formou pokračování paleolitu. Mezolit je redukován předchozími událostmi na kulturu, která již nemohla být srovnatelná s kdysi v podobných klimatických podmínkách existujícím aurignacienem. Člověk v Evropě nemůže lovit řadu velkých zvířat jako mamut, srstnatý nosorožec, protože již vymizela a také nemůže lovit soby a koně, protože se podnebí oteplilo. Krajina a fauna dovolují pouze jen lov malých a středních zvířat s výjimkou turovitých (největšími kopytníky jsou nyní tarpani, pratuři, zubři, losi a jeleni). V teplém klimatu mírného pásma (například u nás) se však lov stává tradičně jen doplňkem sběračství, (které jak víme ze zkušeností se současnými přírodními národy, je také mnohdy přímo zaměřené na různé formy zahrádkaření). To zřejmě souvisí i s vazbou k jednomu místu, alespoň co se týká pohřbů, které se častěji vřazují do celých pohřebišť. V Evropě je za nejdůležitější pokládáno skalní umění (nezaměňuj s jeskynním uměním) především ze Španělska, kde poprvé máme celé lovecké či válečné scény, vidíme úpravu účesů, oděvů, typy zbraní. A to se jedná především jen o obrysovou uvnitř tmavě (vycpávkově) vyplněnou výtvarně jednoduchou kresbu. U nás doklady umění mezolitu jsou minimální a zůstávají daleko za érami předchozího gravettienu a magdalenienu. 

        Vznik neolitu (mladší doba kamenná) i jeho šíření (na pozadí mezolitických kultur) pak vypadá zpočátku jako jen určitá forma mezolitického hospodářství (zahrádkaření běžné i u loveckých kultur). Avšak zrno, které se stává středobodem daného světa má některé vlastnosti, které rozhodně mají na lidskou populaci obrovský dopad. Mouka a jídlo získané ze zrní není tak výživné jako předchozí potrava, lidé jsou drobní, podle některých studií se velmi výrazně omezuje doba laktace a s tím přímo souvisý výrazný populační nárůst obyvatelstva (někdy se hovoří o autodomestikaci). Také mizí značná část volného času, protože získávání zemědělské potravy i její příprava jsou časově mnohonásobně náročnější než předchozí sběr a lov. To je navíc umocněno větším počtěm dětí...Mnozí specialisté se domnívají, že se zde zásadně změnilo i postavení ženy. To dokládají i kosterní pozůstatky s četnými deformacemi, které vznikly při těžkých domácích pracích. Zěmědělci již nejsou profesionální lovci, nedovedou tak skvěle užívat zbraně a je realativně snadné je ovládat pomocí ozbrojenců (a také díky četným dětem jsou daleko zranitelnější). Ale i ovládání jedněch lidí druhými je možné díky zrní, které se dá dlouhodobě skladovat jako strategická potrava pro vojsko na výpravách, ale také se dá přerozdělovat, či vymáhat podíl z produkce. Při těchto změnách poměrů ekonomicko-sociálních pochopitelně dochází především k význačným změnám v mytologii, kdy se uvolňuje řízení stavu populace a mytologie také vysvětluje hyerarchické rozdíly v populaci. Dochází k populačním explozím, spojených se silnou  hierarchizací společnosti. Ta je spojena s postupným zánikem práv jedince čerpat zdroje z územního vlastnictví komunity a ke vzniku silné závislosti jedince na společnosti, která dá, nebo nedá (propůjčí nebo nepropůjčí) jedinci zdroje, nebo jen určitou část zdrojů. Vzniká tak složité předivo sociálních závislostí a vztahů člověka na společnosti. V oblasti umění registrujeme velké stavby jako mytologicko-kompenzační a reprezentující (předvádějící) architektonické elementy. V neolitu to jsou obří rondely, později megalitické stavby, ještě později pyramidy, vítězné sloupy, oblouky, obelisky, katedrály a další megastavby nezřídka orientované vertikálně (ve smyslu falické hrozby). (Například neolitický rondel v Těšeticích na Moravě měl průměr 60 metrů).                    

           Navíc celkovou situaci urychlují určité klimatické změny. Zemědělci závislí na přirozeném zavlažování a počasí (nesrovnatelně více než lovci sběrači) se v období extrémního sucha stahují k velkým řekám, a tak vlastně vznikají koncentrované zemědělské civilizace, které další změny v životech lidí jen urychlují.

          S velkým počtem lidí mizí přímá sociální vazba mezi lidmi a nastupuje v daleko větší míře tvrdé a mnohdy bezohledné chování hierarchicky výše postavených oproti níže postaveným (a opačně se utlačovaní snaží bránit). Aby hierarchicky výše postavení upevnili svoji sociální pozici, zkoušejí postupovat různým způsobem od agrese, přez ekonomické, mytologicko-náboženské až po politické řešení. Člověk níže postavený je nejméně odbojný, když je hodně provázán se společností, proto postupně mizí samovýroba a objevuje se prefabrikace a sériová výroba. To vše se pochopitelně odráží i v oblasti umění. Naopak hierarchicky výše postavení se chtějí ukázat něčím reprezentativním a cenným a tak pro ně vzniká specifické umění, které je zároveň vysoce hodnoceno finančně (u sériového umění tomu tak není). U všeho se projevuje lidská přirozenost, napodobování, vzhlédnutí se ve vzorech, snaha vylepšit si hierarchickou situaci předstíráním vyššího postavení vlastněním ,,lepších" předmětů - tedy i umění a podobně (vznik napodobenin drahých výrobků). Vznikají armády, úředníci, státní mytologie a státní náboženství. Společnost je sebestředně - dána na první místo v žebříčku hodnot - vzniká propastný rozdíl mezi člověkem a přírodou.

          Na vše a na všechny se dá nahlížet jako na zdroje, které se čerpají bez omezení. Sledujeme snahu zmenšit počet vládnoucích a zvýšit počet ovládaných a to různými (skrytými nebo otevřenými) formami územní, politické, kulturní, náboženské (mytologické) nebo ekonomické expanze. Kulturní společenské systémy jsou nestabilní a jejich perspektiva je proměnlivá a průběh změn je často dynamický. Uplatňuje se nepředvídatelnost událostí (teorie chaosu). V oblasti umění sledujeme rychlé proměny různých epoch a to od století a desetiletí po pouhé roky. To souvisí s rychlostí vyčerpávání zdrojů udržujících ,,neměnný stav věcí" (sledujeme proměny společnosti na pozadí prodlužujících se dopravních tras, na pozadí zvyšování cen surovin atd). Umění i umělci jsou determinováni svojí dobou, proměnami a přelomy ve společnosti. Někdy spoluvytváří novou podobu kultury v souladu se společenskými zájmy, jindy proti společnosti vystupují, nastavují jí zrcadlo, nebo proti ní či jejím hodnotám vystupují, čímž mnohdy jen vlastně předznamenávají další příští podobu společnosti, nebo její některé příští proudy.

Poznámka k evolucionalistickému řazení kultur - práce se opírá i o oblast kulturní antropologie: skutečně existovaly teorie řadící kultury nad sebe či pod sebe jako na schodišti. Byla tak představena jakási koncepce nižších a vyšších stádií řazených na jakémsi pomyslném schodišti. Tato představa vyhovovala kolonialistům, kteří potírali domorodé kultury a vnucovali jim vlastní kulturu. Nebo jim vysvětlovala, proč je možné nahlížet na jiné kultury zvrchu a s opovržením. A proč mají chtít po příslušnících jiných kultur, aby ke kultuře ,,bílého muže" bylo vzhlíženo. V USA byla ještě na konci 19.století tato teorie silně kritizována pro zásadní nedostatky a byla ještě v téže době nahrazena teorií pluralistickou (to dalo základy novodobé americké kulturní antropologii). Tj. teorie, kdy kultury mají prostě řadu nejrůznějších bytostně vlastních podob a žádná není dokonalejší než ta druhá. Evolucionalistická koncepce kultur však přežila v marxistické koncepci světa, kde byla zakonzervována a téměř sto let ovlivňovala Východní Evropu. Na západ se vrátila koncem 70. let v podobě takzvaného neoevolucionalismu. Byla spojena s objevem evolučně nejprimitivnějšího lidského kmene, tehdy nově objeveného na Filipinách. Tak zarážející primitivnost nedokázala pluralistická koncepce vysvětlit. O co jde, objasnili až poletech specialisté na výživu, kteří zjistili, že tak mizerný lov a sběr, který předváděli zdejší komunity by vedl ke smrti hladem. Záležitost byla přezkoumána a zjistilo se, že Tasadajové, jak se tito ,,lidé" nazývali, jsou jen najmutí herci z blízkých zemědělských osad a že se jednalo o jeden z nejvelkolepějších podvodů ve vědě vůbec. Proto i v archeologii sledujeme jednotlivé kultury jako samostatné a dlouhodobě charakteristické a nezaměnitelné sruktury. Tudíž ani v paleolitu nenajdeme doklady po jakémsi přežívání, které by se časem mělo postupně zdokonalovat, ale i zde sledujeme specifické už hodové jednotlivé kultury, které pak bez větších změn trvají celá tisíciletí.