© Antropark 2005   

Illustrations © Libor Balák

Domovská stránka Antroparku

Jste na www stránkách oddělení pro paleolit a paleoetnologie Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně 

 

MORAVSKÝ GRAVETTIEN - PAVLOVIEN  a wilendorf-kostěnkien

 Morava, jižní Polsko a severní Rakousko,    27 000 - 23 000 let   Éra velkých evropských civilizací severského typu

Pavlovien je specifická kultura gravettienu spojená s legendárními lovci mamutů. První světově významné archeologické odkryvy proběhly již na konci 19. století a daly světu největší kosterní soubor prehistorických koster moderního člověka. Dnes jsou ve světě známy jako archeologické pojmy lokality - Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice a Pavlov. Samotných gravettienských lokalit je mnoho, ne vždy se však dochová slonovina a kosti a ne vždy se najde umělecká produkce. 

Nejznámější moravské venuše patří mezi silně dekoratizované umění, které se tak stává geometrickým. Naopak se zde také vyskytuje jako určitá protiváha geometrizaci i popisné umění, kam patří například portrét ženy z Dolních Věstonic

Portrét ženy z Dolních Věstonic (barevná precizace Gerasimova portrétu)

M. M. Gerasimov vytvořil portrét dolnověstonické ženy z kosterního materiálu už v sedmdesátých letech minulého století, ale bílá barva sádry nebo barva kovu na povrchu sochařského díla jej posouvala do příliš akademického pojetí, které bylo pro veřejnost naprosto nečitelné. Tato práce byla na konci sedmdesátých let vystavena v Praze a dočkala se zde rozpačitého přijetí, protože jak například tehdy situaci komentoval časopis Pionýr, žena vypadala příliš moderně. Redaktor evidentně očekával divoce rozcuchanou ženščinu s plochým čelem a ustupující bradou v duchu fantazijní stařičké knihy Eduarda Štorcha - Lovci mamutů. Malba je tak jen poctou a precizací původní Gerasimovy práce, aby ta nezapadla v zapomenutí, protože po odborné a sochařské stránce byla Gerasimova práce naprosto skvělá.

Další materiály k vizáži gravettienců na stránkách  

 

Trvalé zimní sídliště pavlovienců v Předmostí u Přerova (rekonstrukční imitace)

Děkujeme stavební firmě Mertastav z Předkláštěří za podporu při realizaci této náročné tabulové rekonstrukce. 

Trvalé zimní sídliště pavlovienců muselo splňovat řadu požadavků, z lokality musel být dobrý rozhled po okolní krajině, sídliště tak muselo být položeno výše, ale ne na nejvyšším místě kopce, navíc na úpatí musela téci řeka a sídliště nemělo být orientováno na jih a ještě kle všemu muselo být i v určité nadmořské výšce. Obydlí zde měla zimní trvalý charakter a zřejmě se využívalo materiálů jako kameny a kosti mamutů k stavbě základů a stěn. Někdy se pravděpodobně tyto materiály propojovaly hnětenou hlínou. Konstrukce střechy byly dřevěné a izolované nejdostupnějšími klasickými stavebně-izolačními materiály Arktidy-drny a snad i rákosem, který mohl být také na některých lokalitách snadno dostupný.

 

Omítnutí stěn hlínou (rekonstrukční transformace)

Některé archeologické materiály poukazují, že vnitřek některých obydlí měl vnitřní stěny vypletené z proutí a vymazané mazanicí a přes tyto stěny možná vysely textilie (byly nalezeny otisky možná právě v hliněných hrudkách z této mazanice, hliněné hrudky nesou právě otisky proutěných konstrukcí i textilu). Pro dopravu materiálu v arktických podmínkách a podle situování sídlišť v krajině je logické přidat pavloviencům k základní výbavě lyže, sáně a lodě. Lidé v arktických podmínkách by zde těžko tak úspěšně zvládali život, kdyby jej úzce neprovázali se zvířaty. V případě pavlovienců to byli především malí domestikovaní vlčci, asi o třetinu menší než normálně vzrostlí vlci.

 

 Přechodné sídliště (rekonstrukční imitace)

 

Starší rekonstrukční napodobenina pavlovienského sídliště ukazuje stany potažené kůží, v popředí je typická skládka mamutích kostí. Takový materiál jako je kůže je však vhodný především jen pro letní mobilní stany. Jen pro ilustraci, na některých východoevropských lokalitách jsou základy z kostí u obydlí silné i jeden metr, to nejlépe napovídá o síle někdejší skutečné drnové (nebo rákosové) izolace opravdových zimních obydlí. 

 

LOV MALÝCH A STŘEDNÍCH  ZVÍŘAT

Prořezávací hroty (rekonstrukční transformace)

I. Jednou z nejstrašnějších zbraní lovců-stopařů jsou prořezávací hroty. Ty se skládají z miniaturních vyrobených kousků silicitů (mikrolitů) a někdy byly vyráběny i drobné pilečky. 

 

Lov menších zvířat v tundře krajině

II. Každý lovec musí být předně vynikajícím stopařem, který dovede v krajině pozorně číst, najde čerstvé stopy stopy zvířete a přiblíží se k němu na minimální vzdálenost.

 

Prořezávací hrot s pilečkou

III. Pak lovec vystřelí šíp, který pronikne hluboko do těla zvířete a pokud jej rovnou nezabije způsobuje si samo prchající zvíře vlastním pohybem další a další zranění o ostré zuby pilečky. Pak stačí, lovené zvíře dostopovat. Pro individuální lov je jednotlivých kusů zvěře je ideální právě luk.   

 

LOV VĚTŠÍCH A VELKÝCH ZVÍŘAT

Hrot ze slonoviny (rekonstrukční tranformace)

 

Lov na mamuty se speciálním hrotem

 Pavlovienci byli jedněmi z nelepších lovců na světě, jejich vlastní zuby prozrazují, že nikdy netrpěli hladem. Jejich tajemství tkví v tom, že dovedli ulovit cokoli a vše pro ně bylo důležité, od lovu polárních zajíců, vlků, polárních lišek po největší suchozemská zvířata své doby. Pravděpodobně používali celou řadu nejrůznějších zbraní, v archeologickém záznamu tak vidíme hroty od kamenných, velmi drobných, po velké mamutovinové dlouhé hroty.  A je logické předpokládat i používání celé škály aktivní zbraně tak i pasivní zbraně jako i nadzemní pasti.  

 

Lov mamutů ve svahu (starší představa)

Starší představa lovu mamutů ve svahu pálavských kopců. Realitou lovu na mamuty jsou i lovená mláďata, jejichž kosti a zuby se nacházejí na gravettienských lokalitách. Na rozdíl od dospělého zvířete bylo maso mláďat jemnější a měkčí, stejně jako například naše telecí. 

 

Předvádění se při lovu nejprestižnějších zvířat (rekonstrukční imitace)

Rekonstrukční napodobenina lovu na mamuta, představuje výjimečnou situaci, kdy se lovci hlavně předvádějí při prestižní příležitosti, v běžném životě by takto neriskovali.  Zbraně pavlovienských lovců byly ve světě dost ojedinělé a byly profesionálně řemeslně zkonstruovány a vyrobeny tak, aby byly vysoce účinné a spolehlivé. Na průřezu kulaté dlouhé hroty pronikly do nitra velkého zvířete a vlastní váhou těžkého ratiště se páčily směrem nahoru v ráně a tak způsobovali další rozsáhlé traumatické vnitřní zranění (poranění vnitřností v břišní dutině nebo zhroucení plíce). Zbraň tedy fungovala na fyzikálním základě páky. Navíc k tomuto vertikálnímu pohybu zbraně je nutné přičíst setrvačnost ratiště a změny rychlosti pohybu zraněného zvířete a tak získáme další významné boční pohyby hrotu v ráně a tak je nám jasné, že tímto způsobem muselo docházet u mamutů k okamžitému vážnému rozsáhlému vnitřnímu zranění velmi podobných jako při rázové vlně střelnou zbraní. Ačkoli měli mamuti v kůži jen malý kulatý otvor, uvnitř těla byla jejich vnitřní tkáň doslova rozemleta, silně krvácela a zvířata velice rychle ztrácela sílu a brzo umírali. Takže mamut na obrázku není nějaký nezranitelný démon ale velmi velmi těžce raněné zvíře, které se každým okamžikem určitě zhroutí. Tento lov velkých zvířat byl po technické stránce vyřešen už před půl milionem let.  

 

V obydlí (starší rekonstrukční imitace)

Uvnitř obydlí se udily ohromné zásoby masa, teplilo se i mamutími kostmi a velmi pravděpodobně především mamutím tukem. Vnitřek obydlí byl světem sám pro sebe, kde nepanovaly arktické podmínky a bylo možné si sundat oděv. Tak jako eskymáci mohli i pavlovienci doma chodit téměř nazí. 

 

U hliněné pícky (starší rekonstrukční napodobenina)

Vedle masa museli pavlovienci konzumovat i rostlinou stravu, ta však byla vzácnější, ale už jen z kořenů rákosí se na kamenech rozetře rostlinný materiál na jedlou kaši, nebo se uhněte těsto a můžeme na hliněné peci nebo i jen tak v popelu upéct chleba. 

 

Věrní průvodci (starší rekonstrukční napodobenina)

Domestikovaní vlčci byli nepostradatelnými společníky pavlovienců po všech stránkách. Od hlídače obydlí, přes společníka při každodenní práci a hře, po pomocníka na lovecké výpravě. Podobné vlčky měli i lidé ve východní Evropě v Mezinu, ale genetický materiál naznačuje, že pes má rodokmen sahající před éru severských lovců.

 

 

POHŘEBNÍ RITUÁLY

Velká hrobka pro druhotný pohřeb v Předmostí (rekonstrukční napodobenina)

          Právě Morava dala světu největší kolekci kosterního materiálu někdejšího dávného člověka. Každý jediný pohřeb a kosterní materiál gravettienců je nesmírně vzácný a ceněný, gravettienci stejně jako ostatní lidé s paleolitu ačkoli měli řadu pohřebních zvyklostí a způsobů pohřbívání, téměř vůbec nepohřbívali pod zem. Nehluboko do věčně zmrzlé země šli jen výjimečné a zvláštní případy, například postižení, nemocní nebo jinak podivuhodní lidé. A možná některé pohřby pod zem byly pohřby druhotnými, kdy se pohřbívali už jen kosti. Na rekonstrukční napodobenině vidíme právě takový druhotný pohřeb už samotných některých ostatků. Toto je rekonstrukční napodobenina pohřební situace v Předmostí u Přerova, kde pod těmito kameny nalezl na konci 19. století Karel Maška ostatky z devatenácti gravettienských lidí.  

 

Původní pohřby (rekonstrukční napodobenina)

Takto zřejmě vypadala primární gravettienská pohřebiště, kdy zesnulí se umísťovali na zem nebo nad zem, teprve někdy a jen některé lidské kosti se uložily do mělkých hrobů.

 

 Unikátní věstonický trojhrob (rekonstrukční transformace)

     Je dobré připomenout, že skutečně rovnou primárně pohřbená lidská těla do země zde zůstávala mumifikovaná mrazem permafrostu téměř netknutá celá staletí.  Archeologie paleolitu tedy v žádném případě nemá k dispozici velká plošná pohřebiště, proto o paleolitu tak málo víme. Na obrázku jeden z výjimečných skupinových pohřbů, zřejmě proběhl podle obrazu tehdejší mytologie, kdy pohřbení byli ztotožněni s nějakými důležitými mytologickými postavami nebo přímo hrdiny. Na obličeje mrtvých se nanesla silná maska s červeně barvené hlíny. Za povšimnutí stojí fakt, že dvě postavy nalevo snad dívka a mladík jsou pohřbeni opačně od sebe, ale přesto jsou, alespoň pažemi propojeni. Tedy jedná se zase o stejný princip opaků a jejich propojení jako v Gagarinu, Sungiru a v Itálii. Třetí postava naznačuje, že má k dané dvojici také nějaký vztah, snad právě položením hřbetu levé ruky do oblasti klínu naznačuje nějaký příbuzenský vztah a nebo nejspíš jde o vyjádření určitého vztahu na hřišti mytologie. Ale bez skutečné znalosti tehdejší mytologie nám uniká jakýkoli bližší smysl gesta třetí osoby. Zbývá dodat, že tento trojhrob byl nalezen nedaleko vesničky Dolní Věstonice v roce 1986.

 

Souladná malba ženy vycházející ze sošek typu ,,Černá venuše“. Práce zobrazuje celý nalezený soubor sošek a jejich zlomků (10ks), které byly vytvořeny ze slonoviny (1ks) či z čisté keramické hlíny v jednotném typu. Podobné soubory najdeme v Předmostí (sedící postavy z kosti) a dvě téměř identické sošky z krevele z Petřkovic. Jinde v Evropě se takové soubory nevyskytují. V tomto případě celá kolekce zřejmě také odrážela relativní snadnost výroby z měkkého materiálu. Obraz ukazuje, že sošky jsou směsicí dekorativně -geometrických prvků mísící se s prvky reálné konkrétní anatomie. Šikmé rýhy na hlavě označují změnu materiálu (vlasy). Umělec chtěl elegantně protáhnout tělo ženy na délku a tak se vzdal vyjádření klínu, které naopak vidíme na slonovinovém fragmentu. Proto jediná dlouhá horizontální rýha vyjadřuje jak pohlaví, tak oddělení nohou. Absolutní raritou v celé gravettienské tradici je vyjádření klíčních kostí u Černé venuše. Zatímco ostatní gravettienské venuše jsou skulptury, 9 venuší a jejich zlomků z DV jsou plastiky. Tím, že jsou tyto předměty z pálené keramiky, jsou raritní a výjimečné. Věstonická venuše je ve světě známa spíše pod označením Černá venuše a určitě není v současnosti světoznámá. Nejznámější venuší, která bývá nejčastěji zobrazovaná, je v současnosti Wilendorfská venuše. Černá venuše je jen jednou z více než 130 nám dnes známých gravettienských venuší. Obraz vznikl díky Ing. Vítu Langovi.

 

ŘEMESLA V PAVLOVIENU

 Textil

Otisky textilu v úlomcích pálené a nepálené hlíny

 Mezi charakteristickou lidskou tvořivost patří výroba textilu a košíkování, nikde není na světě žádné etnikum, které by se alespoň nějakým způsobem těmto oblastem nevěnovalo. Vzory ornamentů v pavlovienu neuvěřitelně přesně připomínají rohože a textil. Archeolog O. N. Bader, které ho známe ze zpracovávání světově unikátního materiálu ze Sungiru se také podílel na rozluštění případu takzvané Schodněnské lebky. Mísovitá část starobyle vypadající lidské lebky moderního člověka, která je na svém povrchu pokryta nápadnou do hloubky vytisknutou strukturou hrubšího plátna. Gravettienci totiž dovedli měkčit parohovinu i slonovinu, a bylo možné, že tento otisk záměrně provedli právě oni. Ruští vědci udělali co bylo tehdy v jejich silách, aby zjistili o záhadné lebce co nejvíce. I v našem pavlovienském starším materiálu našli vědci několik otisků podezřele pravidelných struktur v pálené hlíně. Doktor Adovasio, který v USA zkoumá už řadu let otisky textilu v paleoindiánských sídlištích, jejichž domy byly z bláta a byly plné všelijakých otisků. Jako zkušený praktik vyhodnotil některé otisky jako skutečné otisky textilu a dokonce zjistil různé typy tkaní a provaznictví. Je možné, že se vše utkalo zde na Moravě v Zemi lovců mamutů například z kopřivových vláken, ale je i možné, že část jemnějšího plátna byla importem z teplejších krajin, kde rostli rostliny s jemnějšími vlákny. Další podrobnější informace na stránkách  

 

Tkaní textilu v pavlovienském obydlí (rekonstrukční napodobenina)

Tkaní na jednoduchých osobních stavech představuje tato nověji vytvořená rekonstrukční napodobenina. Výhodou malých stavů je jejich přenostnost, avšak uvažuje se i o větších stavech. Vřetena na obrázku jsou celodřevěná, a vidíme zde celý proces zpracování kopřiv na vlákno, pak na přízi a pak na látku, která se zřejmě používala ke zdobení. 

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002.  Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova.

 

Broušení kamene

Broušení kamene patří do charakteristického řemeslného zpracování v  pavlovienu ve své době to byla výjimečně používaná technologie. Na Moravě se s ní setkáváme především při úpravě otloukačů, ve Wilendorfu byla broušena kamenná soška venuše. 

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova. 

 

Síťování

Síťování, je velmi pravděpodobným způsobem jak zajistit pasivním způsobem lovu dostatek potravy. Nejasný otisk drobného síťového uzlíku byl nalezen jako otisk v hliněném inventáři spolu s otisky textilií.

Tato rekonstrukce byla vystavena na mezinárodním semináři o gravettienu v Mikulově v roce 2002. Děkujeme za podporu při její realizaci firmám Koral a Mouka z Tišnova. 

 

Šití šídlem

Šití šídlem a šlachou je relativně snadné, dokonce nepotřebujeme žádnou jehlu. Stačí když navlhšíme jen tu část šlachy, která má být ohebná, špičku necháme suchou a tvrdou. Šídlovité nástroje jsou v pavlovienu nejpočetnější skupinou kostěných nástrojů.

 

 

 

Wilendorf-kostěnkien je následná gravetinská kultura společná územím jižního Polska, Moravy, severního Rakouska a Slovenska z období kolem 23 000 - 20 000 let.  Charakteristickým nástrojem je hrot z vrubem kostěnkovského typu. Typická je pro celé území distribuce silicitů  z Krakovska a atraktivně zbarveného radiolaritu z Bílých Karpat.

 

Venuše z Wilwndorfu (rekonstrukční transformace)

Naleziště Wilendorf na břehu Dunaje vydalo ještě v 19. století unikátní světoznámou Wilendorfskou venuši. Na rekonstrukční metamorfóze můžeme sledovat typickou úpravu hlavy (různé varianty transformace) pro toto období a území, kdy vlasy nebyly zpravidla nikdy dlouhé.     

 

Mužská soška z Brna II (postupná rekonstrukční transformace)

V hrobě brněnského šamana byla i tato zcela unikátní velká mužská soška z mamutoviny, která nám především ukazuje jak řemeslnou úroveň tak skutečnou sílu času, který mnění vše k nepoznání. Když by se vám nalevo předvedená soška zdála škaredá rozpraskaná a omšelá musím dodat, že je vlastně neskutečně krásná a kompletní, nálezce na konci devatenáctého století ji totiž musel poslepovat z drobných úlomků, protože byla tehdy zcela rozpadlá.  

 

Velká mužská vícedílná lepená soška z hrobu muže Brno II. Nejnovější revize sošky ukazující dochované jádro skulptury doplněné o chybějící části. Nalepení ručiček je možné dvěma způsoby, jak už si před léty všiml archeolog Martin Oliva. Buď směřují dolů dozadu, nebo nahoru před sebe v pozici oranta či bubeníka. Tato nejnověji prezentovaná rekonstrukce nohou respektuje fakt, že v trupu je otvor pro nohy koncipován jen z přední strany. A to s lepicí plochou nikoli v horizontální poloze, ale svislou, místo toho, aby plocha spoje byla kolmá k ose nohy(alespoň z části). Varianta sedící postavy s horizontálně situovanýma nohama vypadá pak přirozeněji a hlavně vysvětluje nedodržení gravettienského kánonu, kdy zadeček má být výš než klín. U sedící postavy se musí udělat výjimka, protože při pohledu zezadu musí figura sedět rovnou na zadečku. Sedící postavy jsou v gravettienu známy také. Nejblíže hned ještě na Moravě v Předmostí. Ruce při nějaké činnosti se objevují na reliéfech a volně v prostoru jsou u jedné sošky Z Gagarina.

Brněnský šaman (rekonstrukční napodobenina)

Před zhruba 23 000 lety asi desetiletý hoch  začal trpět silnými až nesnesitelnými bolestmi rukou a nohou. Lidově řečeno trpěl kostižerem. Přesto se svým údělem nesmířil, naučil se překonávat bolest a vyrostl v silného muže a pro své schopnosti a vlastnosti se stal kouzelníkem k němuž neodmyslitelně patřila fascinující překrásná čepice pošitá 600 ulitami mořských kelnatek, velké kamenné pektorály, veliká soška muže a hromada umělých kotoučů vybroušených z různých materiálů, stejně jako několik lebek zvířat. Po jeho smrti jak to už někdy bývá v Arktidě dodnes zvykem  pozůstalí rozlomili paličku od jeho bubnu a část mu uložili do hrobu mezi jeho ostatní atributy. Možná, že právě buben a druhá část paličky zůstaly na šamanově hrobě. Přesto, že je datace už charakteristická pro wilendorf-kostěnkien výbava hrobu je typicky pavlovienská a proto byl nález tohoto šamana dlouho považován za úplně nejstarší šamanský  hrob.  

 

Raněný v šamanově péči (starší rekonstrukční představa)

Starší rekonstrukční napodobenina představuje obydlí brněnského šamana, kde je léčen zraněný lovec pomocí kotoučků. Je to jeden z možných výkladů v koridoru možného. (Jindy se kotoučky vysvětlují jako ,,figurky" k společenské hře.)

 

Karel J. Maška - význačný moravský badatel druhé poloviny 19. století. Proslavil se především nálezem hromadného hrobu v Předmostí u Přerova.


Další materiály k účesům na stránkách  

Další informace na stránkách -Slovníku pojmů v Antroparku    nebo v knihách Čas Lovců a Paleolit Moravy a Slezska, kontakt na objednání

Upozorňujeme, že pro školy, školáky, děti i pedagogy je určena speciální expozice dětského Antroparku -

 www.volny.cz/antropark  kontakt antropark@seznam.cz 

Illustrations © Libor Balák

© Antropark 2005