Zvířena severu

Illustrations © Libor Balák

Jste na www stránkách oddělení pro paleolit a paleoetnologie Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně

ZVÍŘATA SEVERU

Sob polární

Sob je typické severní zvíře. Žije ve velkých stádech, které se přemísťují za potravou na velké vzdálenosti. Mají neuvěřitelně teplou zimní srst a k dýchání studeného vzduchu jim slouží tři plíce. Parohy na hlavě nosí i laně. Lidé soby loví nebo je mají poloochočené, v tom případě mohou využívat jejich mléko, maso, kožešiny a parohovinu, ale i zápřahu. Zimní srst sobů je dutá, proto je-li užitá jako kožešina je neuvěřitelně teplá, výrobky ze sobí kožešiny je nutné pravidelně obměňovat protože velmi snadno pouští vlas. Asi vůbec nejstarší specializovanější orientace na soby, co by surovinové zvíře, je na Moravě dokladovaná v jeskyni Kůlna v Moravském krasu. Tady byl mezi kostmi nejpočetnější právě sob, lovci sobů před 40 tisíci lety byli neandrtálci kultury micoquienu ze samého konce středního paleolitu. S pozůstatky sobů se pak významněji setkáváme v gravettienu a především v magdalenienu. V gravettienu před 23 tisícilety došlo na tábořišti Lopata (západní Slovensko) k unikátnímu uložení kompletního soba, což naznačuje reálnou možnost, že přímo tato konkrétní zdejší kostěnkovsko-wilendorfská populace úžeji koexistovala se soby.

Kůň sprašový

V jeskyni Pekárna v Moravském krasu našli badatelé vyrytou skupinku tří koní na zvířecím žebru. Koně se zde spokojeně pasou a sledují okolí. Ano, tak divocí koně žijí dodnes, ve stádech, které vedou hřebci. Koně byli v paleolitu často velmi lovenými zvířaty na jejichž lov se mnohá etnika úžeji specializovala. A navíc se během magdalénienu objevují u figurek koní v místě udidla otvory a různé další zdobení, které jakoby naznačovalo využití koně pro jezdectví. A skutečně některé znaky chrupu na starých lebkách koní nesou známky opotřebování od udidla. Kůň byl hlavním lovným zvířetem pro lidi před 400 tisíci lety na lokalitě Scheningen v severním Německu, podobná specializace se někdy předpokládá i u desetkrát mladších moravských přechodných kultur. V éře severských loveckých civilizací se specializace lovu na koně objevuje na aurignacienských a postaurignacienských lokalitách. A konečně úzká provázanost lidí a koní je dokladována v Evropě u některých populací v rámci magdalenské civilizace.

Vlk

Vlci jsou společenská zvířata žijící v rodinných smečkách, které vede jediný dominantní pár. Jsou znamenití běžci, kontrolující veliká teritoria, kde společně loví nemocná a stará zvířata. Dovedou se dobře adaptovat i na lov malých hlodavců, kteří v určitých místech a v určitém období tvoří hlavní zdroj jejich potravy. Jejich výhodou je vynikající čich a neuvěřitelná vytrvalost při dlouhém běhu. Svoji inteligenci využívají při nutnosti rychle řešit složité situace při společném lovu, vzájemných vztazích i při taktice procházení teritoriem. Mláďata vlků jsou velmi hravá a dají se ochočit, což vedlo v minulosti právě v loveckých společnostech k jejich brzkému a trvalému zdomácnění, kdy pomáhá hlídat domácnost a jeho osazenstvo, je průvodcem na výpravách, ale i společníkem na lovu a navíc se dá užít do zápřahu. Ačkoli je vlk v přírodě zastoupen poměrem k býložravcům jen několika málo procenty (asi tři procenta), v některých pravěkých táborech (a to i neandrtálských) je jejich kostí překvapivě velmi mnoho. Taková situace byla i v jeskyni Kůlna v Moravském krasu, kterou před 40 tisíci roky obývali micoquienští lidé patřící právě k neandrtálcům. Podobně významným kosterním podílem byl vlk zastoupen i na některých našich gravettienských sídlištích.

Liška obecná

Je těžké, ne-li přímo nemožné, vždy rozlišit podle kostí, jestli na nalezišti máme pozůstatky lišky obecné nebo lišky polární. Například i během gravettienu se na některých nalezištích našli pozůstatky zvířat, které bychom v chladných podmínkách nečekali, například u Moravan nad Váhom to byl srnec. Jednak doba ledová měla své teplejší výkyvy a také místy, podle konfigurace terénu, vznikaly ostrůvky teplomilné vegetace a to i severněji, tak, jak to známe z příkladů dnešní Sibiře. Liška obecná je typem velmi houževnaté, rychle se množící menší šelmy. V gravettienu na Moravě patřila liška k trofejním zvířatům, její drobné provrtané špičáky zdobily například i čepice dolnověstonických pavlovienců, jak se zjistilo u nálezu věstonického trojhrobu. V kosterním materiálu pavlovienu jsou i malé kůstky liščat, která neměla žádnou loveckou hodnotu, proto je velmi pravděpodobné, že malá zvířata, jako lišky, bělokurové nebo zajíci byla lovena především do pastí, tak jak to ostatně vidíme i v dnešní Sibiři a pasti si své objeti nevybírají.

Polární zajíc

Také zajícům se mění srst na zimu z hnědé nebo šedé na bílou. Dělá si nory do země a nebo do sněhu, které slouží jako úkryty pro mláďata. Dospělí zajíci do nich skoro nezalézají. Zřejmě nejpočetnější kosterní zastoupení zaječích kostí registrujeme v táborech legendárních lovců mamutů, proto někteří specialisté, když vyslovují označení lovci mamutů, myslí tím zároveň na označení lovci zajíců. Tak důležitou úlohu hráli tito ušáci pro pavlovienské gravettience.

Bělokur

Patří mezi tetřevovité. Je dobře přizpůsoben na krutou zimu, má peří dokonce i na prstech. V zimě se živý větvičkami zakrslých vrb. Na léto opelichají a naroste jim hnědorezavé peří. První výrazná lovecká orientace na lov ptáků je v Evropě registrovatelná na Moravě před více jak 600 tisíci roky na lokalitě Stránské skály u Brna. Tehdejší první středoevropané používali k lovu rotační na obou stranách zahrocené tyče dlouhé asi 70-80 centimetrů. Dávní brněnští lovci lovili především vodní ptactvo. V Evropě a Asii se objevuje zájem o ptáky i v éře velkých severských civilizací, který proniká do umění, jsou to sošky a kresby labutí, sov, tetřevů, alk a dalších atraktivních opeřenců.

V současnosti najdete více informací na

Další informace na stránkách -Slovníku pojmů v Antroparku nebo v knihách Čas Lovců a Paleolit Moravy a Slezska, kontakt na objednání

Upozorňujeme, že pro školy, školáky, děti i pedagogy je určena speciální expozice dětského Antroparku -